Co bych chtěla říct...
Včera bylo 11. února a já bych si strašně přála říci "Všechno nejlepší tati", "hezké narozeniny", "mám Tě moc ráda" apod. Bohužel nemohu. Mohu se jen probírat vzpomínkami na "hrdinu svého dětského srdce" - mého otce. Nejlepšího chlapa, co jsem znala. Muže, co mne však " zradil" ze všech mužů jako první, tím že ode mne navždy odešel. Muže se kterým bych si toho chtěla tolik říci, ale nemohu. Koluje mi v žilách jeho krev. Jsem z části stavěna také z jeho DNA. (Přírodně) Mám barvu jeho vlasů i očí. Navíc musím uznat, že i povaha by se dala považovat v lecčem za podobnou. Možná proto mi chybí o to více.
Odešel moc brzo. I když kdy je vlastně čas na to, nám odešel/umřel rodič? Nikdy! Zkrátka nikdy. Musí tu s námi zůstat na pořád, jelikož potřebujeme: Jejich rady, o které ani moc nestojíme. Jejich pohlazení, na které jsme až moc velcí. Historky, které slyšíme snad už poxté. Trapné vtípky, které chápeme/nechápeme jen my v našem společném světě. Přednášky na půl hodiny, i když by stačilo pět maximálně deset minut aj. Potřebujeme je - naše milované rodiče. Dva lidi, kteří nás milují s našimi klady i zápory. Dva lidi, kteří okamžikem, kdy jsme přišli na tento svět, obětují život nám a my si toho kolikrát ani nevážíme (a to zvláště v jejich "oblíbeném období" vzdoru - v pubertě). Jistě ne vždy je to vidět i z jejich strany, ale věřte tomu, že to tak skutečně je. V mámě a tátovi máme svou jedinou životní jistotu lásky, pochopení a podpory. O to horší je zjištění, že tato jistota není trvalou a neměnnou. Že i o ní můžeme přijít...
Mne tento střet s realitou potkal, když mi bylo "sladkých sedmnáct". Od té doby už spousta věcí nemůže být jako dříve. Proč? Protože tu není můj táta, pochopte to. Zapaluji tedy svíčku a koukám na naší společnou fotku z mých šestých narozenin, která stojí a bude vždycky stát na mém pracovním stole. Vzpomínám na svého otce i na tu malou holčičku, co má úsměv od ucha k uchu a napadá mě spousta věcí. Neskutečný počet otázek, na které bych se ho chtěla zeptat. Nová a nová témata nad kterými bychom spolu diskutovali až do pozdních hodin, kdyby to osud dovolil. Jenže to nejde.
Nemohu se zeptat jeho a tak se ptám sebe: Jak by se mu asi líbil můj život? Jak by byl spokojený se svou holčičkou? Vždycky jsme tak nějak oba počítali, že se ze mne stane právnička a povedeme spolu kancelář. Nakonec se tak však nestalo. Nešla jsem touto cestou. Odbočila jsem jinam a pak zase jinam. Co by na to asi řekl, nebral by to jako zradu? Jestli něco miloval po své rodině a našich psech, tak to bylo právě právo. Nikdy nezapomenu na jeho větu "Víš Andrejko (tak mi nikdo jiný říkat nesmí! :D) paragrafy jsou tak klikaté, aby se vždy dala najít nějaká ta cesta... stačí jen hledat." Vidím v tom částečnou analogii se životem, vy ne?
Útěchu pro něj i pro sebe vidím v tom, že táta aplikoval mezinárodní právo (nesnášel rodinné - rozvody apod. a do vražd nás jako rodinu tahat nechtěl) a mne osud zavál do mezinárodních vztahů a mezinárodního obchodu, i když v agro sektoru. Vtipné na tom je, že taťka byl hoch z velkého statku, který "omylem" hodil po faráři tenisový míček a nemusel do semináře. Vyzrál na to? To by jste museli vidět, to rodeo, co měl doma s prababičkou, která ho vychovávala. Spal s čeledíny na seně (pro nás nepředstavitelné), pracoval "až se z něj kouřilo" (dle jeho slov) a přesto o svém dětství vyprávěl tak krásně a s úsměvem.
Zase jsme u toho "mého" zemědělství. Vtipné, jak se historie, život i osud, točí, že? Co by vůbec řekl na to? A na skutečnost, že jsem jednu dobu studovala dvě vysoké školy? Od čehož mne odrazoval a já mu na to vždycky řekla "Ale ty jsi to zvládl, tak co?". Co by řekl na anglického buldoka - jménem Bob, co mi právě štěká do psaní? Dle názoru mamky by mu nejspíš říkal Slizoun. Jelikož tak vždycky říkal Maxovi ze seriálu Jake a tlusťoch.
Poslední z mnoha otázek se točí kolem mého osobního života. Jak by reagoval, jako správný otec, na něj? Líbilo by se mu, co ze mne "vyrostlo" a jak žiji? Pochopil by mé hledání, nacházení a opětovné ztrácení sama sebe? Co by asi říkal na to, že už měsíc "píšu blog"? (čemuž nemohu sama uvěřit )
Nejsmutnější na těchto otázkách je, že nikdy nedostanou odpovědi od svého správného adresáta. Mne však mohou sloužit jako kormidlo či kompas, když nebudu vědět kam a jak jít. Mohu se pokusit říct "Co by na to řekl táta?" a zkusit si co nejlépe odpovědět. Protože to mi nikdo nemůže vzít...
Myslím na Tebe, tati! Chybíš mi!