Příběhy ze života
 

Život plyne a čas běží, že si ani neuvědomíte a najednou na čokoládovém dortu nesfoukáváte deset či snad dvacet svíček, ale rovnou třicet. Musím přiznat, že to vážně uteklo a že, se jednalo o "pěknou jízdu" a já se upřímně těším na další.

Když jsme byly malé holčičky, obouvaly jsme princeznovské střevíčky, oblékaly princeznovské šatičky (většinou z maminčiny skříně) a očekávaly příchod či snad příjezd svého prince na nádherném koni. Ne snad, že bychom ho v tu chvíli potřebovaly a chtěly, ale protože to tak bylo v pohádkách. A kdo by nechtěl žít v pohádce, že? Postupem času jsme...

Když jsme malí, máme svá bláznivá přání a sny. Žijeme v našem kouzelném světě, ve kterém se zdá být vše možným. Tyto sny a přání časem začnou mizet nebo se alespoň transformovat do něčeho, co je přijatelnější pro společnost a pro samotnou naší existenci. Čímž i tento zmiňovaný kouzelný svět, postupem času, stále více nabírá mnohem realističtější a...

Jen se zamysleme, rodiče, prarodiče, školky, školy a jiné instituce nás, od našich raných let, učili vážit si druhých. Projevovat jim patřičnou úctu a respekt. Jestliže si tedy dokážeme vážit druhých, proč si nedokážeme vážit sebe a svého života? Proč svůj život a naše menší či větší úspěchy shazujeme před úspěchem někoho jiného? Vždyť přeci moc...

Valentýnské šílenství už pominulo. Obchodníci již spočítali tržby a uklidili výzdobu. Z ulic, obchodních center, kaváren i Pandory zmizely papírová srdce a jiné šílenosti. My už dávno dojedly čokolády a "pokochaly" se pohledy na dokonalé posty - na instagramu s názvy tipu "Be my Valentine", s "lehce" závistivým pohledem. Tohle všechno se zdálo "tak...

Včera bylo 11. února a já bych si strašně přála říci "Všechno nejlepší tati", "hezké narozeniny", "mám Tě moc ráda" apod. Bohužel nemohu. Mohu se jen probírat vzpomínkami na "hrdinu svého dětského srdce" - mého otce. Nejlepšího chlapa, co jsem znala. Muže, co mne však " zradil" ze všech mužů jako první, tím že ode mne navždy odešel. Muže...

Znáte to taky? Ty okamžiky, co vám změní život. Sekundy, minuty, hodiny, dny... jedno jak dlouho trvají. Hlavní je to, co nám dají. Něco v nás se zlomí. Určitá část našeho já už se "navždy" stane jinou. Ne, nemusí to být vždy jen a magické setkání s "panem božským" či "ženou vašeho srdce", jako z romantického filmu. Nebo opačný případ...

To mi jako chcete říct, že jsme vážně národ "škarohlídů"? Že nedokážeme vidět hezké věci, ale jen si stěžovat? Opravdu by mohli Češi pořádat olympiádu ve stěžování a mistrovství (při nejmenším Evropy) v mračení se? To nemyslíte vážně! Proč se na to ptám? Vidím kolem sebe ty výrazy a ksichty. Navíc slyším, co mi říkají kamarádi a známí jiných...