Úsměv, prosím!

To mi jako chcete říct, že jsme vážně národ "škarohlídů"? Že nedokážeme vidět hezké věci, ale jen si stěžovat? Opravdu by mohli Češi pořádat olympiádu ve stěžování a mistrovství (při nejmenším Evropy) v mračení se? To nemyslíte vážně! Proč se na to ptám? Vidím kolem sebe ty výrazy a ksichty. Navíc slyším, co mi říkají kamarádi a známí jiných národností či znamí-neznámí hoši v baru, kteří to nechápou. Tak co, jak to tedy je? 

Jedu si takhle tramvají (ano, opět MHD asi se fakt nikdy nenaučím parkovat podélně :( sad story :D) a rozhlížím se kolem sebe. Zamračení lidé, co jedou do práce, školy, na nákup apod. Nikdo se ani trochu neusměje. Tedy kromě slečny, která neustále smskuje/ chatuje, nejspíš jí přicházejí velice vtipné gify od kamarádky (taky znám, vid Anet:) tu tedy nepočítám. Dobrá dám tomu další šanci, řeknu si. Nestíhám, běžím na snídani do Hubu. Vcházím do dveří, zeptám se vrátného kam mám jít, popřeji mu hezký den a usměji se. Pro mne zcela běžné. Pro vás ne? Dám si super jídlo, takže opět úsměv. Pár se jich dokonce objevilo i u našeho stolu, při debatě o volbách, tak doufám, že zítra po čtvrté hodině nebudeme brečet. Ale politiku raději necháme stranou, jo? Seznámím se s prima lidmi, vyřeším co potřebuji a odcházím. U východu opět potkám vrátného s řemeslníky, rozloučím se a teď se to stane: on se také usměje a popřeje mi hezký den. Wow! No není to super? Nemáte hned lepší den, když vám někdo "věnuje" svůj úsměv? Je přeci zadarmo a tolik dokáže, tak proč to nedělat častěji? Proč se nenaladit na pozitivní vlnu a zkusit tam dostat i ostatní? Zvláště při pondělku/ vlastně při kterémkoliv pracovním ránu. 

Ne, nebojte nejsem žádná "sluníčkářka". Nevidím všude duhu a unicorns (tedy kromě těch co obdivuji či bych "skromně" chtěla jednou řídit :D). Ale úsměv je fakt super věc a funguje. Zeptejte se cizinců. Poučte se od dětí. No vážně. Úsměvem můžete někoho povzbudit v jeho práci či dotyčnému ukázat, že víte o jeho existenci. Dát najevo své sympatie. Nebo "pouze" zvednout někomu náladu. Úsměvem, ale také můžete dotyčného vykolejit z míry. Jen si představte: máte obchodní jednání, meeting se šéfem/ hrozným kolegou, kafe s tchýní/ pivo s tchánem aj. druhá strana je nerudná, protivná možná až agresivní či jen zapšklá. A vy? Vy jste v klidu a vesele se usmíváte, i když se dovídáte všemožné, nejspíš negativní, informace. No řekněte, nezešílí z toho, nevykolejí je to tak trochu? Jojo, úsměv představuje zkrátka mocnou "zbraň" a je jen na nás jak a jestli jí využijeme. A pozor stejné je to s křikem či chcete-li řevem. Jen to zkuste, až na vás někdo zvýší hlas, ten svůj naopak ztlumit. Ten/ ta bude koukat. 

Tak co přesvědčila jsem vás k tomu "darovat" častěji někomu smile? Cizímu či známému..? Bylo by fajn, kdyby ano. Bylo by dobré, nebýt škarohlídem, ale pohodářem. Nebo snad ne? Jasně, víme že všechno není růžové a dle našich představ. Ale pomůže nám mračení? Tak proč nezkusit jiný přístup? To vás fakt baví nálepka "národa stěžovatelů a zamračenců"? Nemusíte to přehánět, nemusíte se usmívat pořád, to po vás přeci nikdo nechce. Ale někdy by to přeci šlo... někdy bychom se mohli mít fajn a ne jen špatně. A i když se třeba špatně máme, nemusíme tím hned "toxikovat" naše okolí. To jako vážně. Nevěříte? Den před zmiňovanou snídaní jsem zažila: šílenou pracovní honičku. Dvě velice problematická jednání. Hádku v rodině (ano i to se někdy stává...). Ráno jsem zaspala, nestihla si zacvičit, ujel mi autobus a hned dvakrát... přes to všechno jsem se usmála. Proč? Asi pro všechny výše uvedené důvody. Možná i pro mnohem víc.