Křižovatky života
Když jsme malí, máme svá bláznivá přání a sny. Žijeme v našem kouzelném světě, ve kterém se zdá být vše možným. Tyto sny a přání časem začnou mizet nebo se alespoň transformovat do něčeho, co je přijatelnější pro společnost a pro samotnou naší existenci. Čímž i tento zmiňovaný kouzelný svět, postupem času, stále více nabírá mnohem realističtější a dalo by se říci i "dospělejší" kontury. Stane se tak, že si uvědomíme existenci dobra a zla, které jsme zatím znali jen z pohádkových příběhů. Ne jen však, že si tuto existenci uvědomíme, my na ní i narážíme. Svět pro nás již přestane hrát všemi barvami duhy, ze Srdíčkových medvídků a rozdělí se ,v převážné většině, na barvu černou a bílou (možná i někdy tu šedivou - pro optimisty).
Proč se tak stane? Mohla bych Vám říci, že za to může čas a skutečnost, že opouštíme období dětských her. Řeknu Vám však ještě něco. Děje se tak, protože začneme kráčet po tzv. "křižovatkách života". Určitě je také znáte, jelikož i vy jste na nějaké zabočili doprava, doleva, či šli rovně a nebo se dokonce vrátili o nějaký ten krok zpět.
O čem vlastně mluvím? Někdo by si mohl myslet, že mluvím o tzv. "životních rozhodnutích", neboť když přijdete na skutečnou křižovatku, musíte se rozhodnout, jakým směrem se vydáte. A svým způsobem by měl pravdu, ne však úplnou. Pro mne totiž "životní křižovatky nepředstavují pouze, to jak jsme se rozhodli, nýbrž i to, co tomu předcházelo. Události, které ovlivňují náš život, situace, do kterých se dostáváme a to ať vlastním přičiněním nebo díky vnějším silám a neovlivnitelným skutečnostem.
Už chápete? Tyto "křižovatky" či chcete-li "rozcestí" se týkají toho, čemu jsme museli čelit či, co nám naopak pomohlo, trochu lépe "proplout" naším životem a jak jsme na to zareagovali. Jedná se o "check pointy" dospívání a nejen jeho, jelikož jimi procházíme celý svůj život, a tak začnou formovat naší osobnost, stavět žebříček našich priorit apod. "Nejkrásnější" je na tom skutečnost, že ve chvíli, kdy na dané "křižovatce" stojíme, si to ani neuvědomíme, až časem nám možná dojde, co se stalo a jak jsme se změnili. Ale také na to nemusíme přijít nikdy.
Když mi bylo sedmnáct let, život se mi hned několikrát otočil o stoosmdesát stupňů. Umřel mi hrdina mých dětských dní, muž mého srdce, můj "slon Dumbo" - zkrátka táta. Víte jak se mluví o "tatínkově holčičce"? Je to pravda. "Každý" otec má pro svou dceru, ve svém srdci zvláštní místo, stejně jako "každá" dcera pro svého otce. U nás tomu nebylo jinak. Byl to můj táta a náhle "odešel" pryč. Okamžik, na který nikdy nezapomenete, věřte mi. Spolu s tím také, ale jedna "křižovatka", na kterou jsem došla, ani jsem o tom nevěděla (jak to tak bývá). Až časem jsem pochopila, že tomuhle dni "vděčím" za svou transformaci. Až časem jsem přišla na to, že každá událost v našem životě nás někam posune. Když se jedná o něco "normálního"/"běžného", zahneme doprava či doleva. V případě pozitivních věcí, se vrátíme o nějaký ten krok zpět. Zatímco, když prožijeme něco zlého/špatného/negativního aj. a "překonáme to", posílí nás tento prožitek natolik, že se pohneme o pár kroků vpřed. Možná se vám to zdá smutné, ale negativní skutečnosti, vždycky procesy urychlí. Pár příkladů bychom našli i v historii... Už víte, o čem mluvím?
Co se přihodilo u mne? Nestala jsem se holčičkou v růžových šatičkách říkající "ano pane". I když šaty ráda nosím, ještě radši se ptám: Proč? Jak? Mýlím se? Mám pravdu? Šlo by to? Proč to nejde? atd. Nevyrostl ze mne ani něčí doplněk, ale partner a spoluhráč a to jak v osobním, tak v pracovním životě atd.
Někdy si pokládám otázku, zda bych taková byla, kdyby se to nestalo? Zda bych měla bojovnou a přesto bláznivou náturu, i když by tu zůstal "můj ochránce"? Co myslíte? Jedna z mála otázek, na kterou nikdy své odpovědi nedostanu. Věřím však (a to, i když nejsem věřící), že někde je můj "strážný anděl", který na mne dává pozor. Ne však, že by mne nenechal jít do silnice proti jedoucímu autu, ale spíš, že tím , co se stalo mne ochránil od zcela jiné Andy B., jež jsem se mohla stát. Jaké? To už nezjistím. Ani nechci, žiji v přítomnosti. Táta mi chybí a vždycky bude, ale musím jít dál. Čeká na mne totiž ještě spousta křižovatek, stejně jako na vás. Některé budou běžné či špatné, jiné lepší a další ještě horší, je však jen na nás jak se s nimi vyrovnáme a kudy se tím pádem vydáme, nemyslíte?