Třicítka a můj životní film

Život plyne a čas běží, že si ani neuvědomíte a najednou na čokoládovém dortu nesfoukáváte deset či snad dvacet svíček, ale rovnou třicet. Musím přiznat, že to vážně uteklo a že, se jednalo o "pěknou jízdu" a já se upřímně těším na další.

Tím nemyslím, že se těším, až na čokoládovém dortu bude hořet svíček šedesát (ano, věřím, že i jako senior dostanu k narozeninám čokoládový dort a úplně nejlépe ten od mé maminky, tak mě nechte snít můj sen), ale na to, co dalšího přijde, co se stane, kam mě osud zavede, koho potkám, co dokáži, co uvidím, co navštívím, co se ještě naučím,  co nedokáži - aby mne to posílilo a taky třeba něco naučilo (sama sebe jsem zdokonalila), zkrátka a dobře, jak budu žít a života si užívat. Máte to také podobně? Těšíte se na každodenní výzvy a to ať jsou malé či velké? Nebo se naopak bojíte? Jestliže se bojíte, zkusili jste si někdy definovat čeho vlastně? 

Všichni říkají, že třicítka je věk, kdy se nabízí bilancování svého života. Všichni říkají, že třicítka představuje přelom. Nikdo však neříká jaký výsledek bilance nám má vyjít či přelom od čeho k čemu. Tak proč bilancovat? Proč "hrotit skutečnost", že už je vám třicet?

Nenahlížím tedy na svůj život, jako na "před a po", ale spíše jako na film. Trochu komický, dosti tragický, lehce milostný, také poučný a tak trochu vlastně nedokončený. Víte jak to myslím, ne? 

Nejprve jsem maminku potrápila a pak jsem se konečně uráčila přijít na tento svět. Za velkého řevu, aby každý věděl, že Andrejka je tady. Nebojte se, u vás se to dělo určitě podobně. Po nějaké době jsem se od lezení dostala k chození a pak dokonce začala i mluvit. Všichni se na to strašně těšili, ale myslím si, že je to pak velice rychle přešlo. Třeba když jsem, na své páté narozeniny, tatínkovi oznámila, že on musí papat dietu, aby prošel dveřmi, v kterých právě stojí... Jo,jo roztomilá Andrejka.

Maminka asi chtěla těchto mých "jazykových schopností" využít a tak mne už ve dvanácti letech přihlásila na francouzštinu (neptejte se mne, co umím). Poté mne přijali na, dle rodičů, "prestižní gymnázium. Asi na mne "té prestiže" bylo příliš, tak jsem se dva roky před maturitou rozhodla odejít, bez jakékoliv vize, co dál. Maminka mne za to nijak zvláště nepochválila, spíše naopak a tatínek už tu nebyl, aby mi vysvětlil, co jsem vlastně "provedla". Díky tomu jsem se, ale dostala na střední školu, oboru, který se mi na pár let stal osudným, s parťáky, kteří se mi na nějaký ten čas stali životními. Toto období bych charakterizovala slovy mé maminky: "Až nebudeš rebel, tak zavolej!" (myšleno obrazně). Ano, v tuto chvíli už vím, že stát před tabulí, při hodině politologie, na kterou máte "zapřísáhlého komunistu" a mít uši ověšené samými třešněmi či mu potichoučku v hodinách zpívat internacionálu (ve třech až čtyřech lidech) v různých jazycích asi nepředstavovalo tu nejlepší volbu. Stejně jako sebrat se po maturitě a zmizet pryč, skoro bez slova rozloučení, asi také není úplně "košér". Ale víte jak? Dokud nezkusíš, nevíš... 

Poté již přišlo Milované Univerzitní Prostředí, které se stalo jednoduše "legendárním". Řeknu vám, studentský život, aspoň v našem podání, byl vážně úžasný. Práce, škola, hospoda a tak pořád dokola. Státnice byly také velice zajímavá záležitost, zvláště když si třicet-šest hodin před termínem nic nepamatujete a to se učíte už x dní. V tu dobu jsem si uvědomila, že spát cca tři hodiny denně asi mému tělu moc neprospívá. Chytrá holka, že? Moje "supermáma" však opět zafungovala jako ta nejlepší. Po obýváku a kuchyni jsme měly papíry, dva tablety, dva počítače, knihy, výpisky a vůbec všechno možný. Učily jsme se do pěti ráno "dne D". Když jsem nemohla číst já, četla ona a naopak. Výsledek se povedl - Bc. Andrea B. byla na světě, dokonce jsem i rozesmála komisi, takže asi dobrý. 

Jen blázen by pokračoval? To neznáte nás, střihli jsme si to ještě na magistra. Dokonce jsme začaly chodit na jógu, kterou jsme skoro nikdy nestíhaly, tak "vyrovnané" jsme my byly. Za vedoucího práce jsem si nemohla vybrat nikoho nižšího, než druhého poradce ministra zahraničí, takže jsem si u e-mailů o mé DP lehce pobrečela. Kluci mne vždycky "uklidnili" slovy "u něj se to nedá dát", ale když viděli můj výraz dodali, "jenom ty můžeš".... oh, díky kluci, jde se do dalšího kola. Učení na státnice samozřejmě nemohla být žádná nuda, tak jsem se silnou alergií na kočky, učila se svou milovanou M., v kočičí kavárně (co bych pro tu svou Baby neudělala, že...?). Kde jsme byly tak známé, že nám pan majitel držel palce u každé zkoušky a musely jsem ho vždy informovat. Nejsilnější zážitek z toho místa mám, když jsme probíraly rozdíl mezi českou a slovenskou zahraniční politikou (už víte, proč politiku neřeším...) v době rozdělení Československa a moje M. zvolala "kotě je Slovensko!" a bylo "vymalováno". Kvůli změně prostředí jsme šly do parku, kde se to exoty a francouzskými buldočky jen hemžilo, takže jsme naše učící snažení přesunuly na Skype a vytvořily si tak náš Skype-vztah, který byl silnější a frekventovanější, než s našimi chlapci, v té době. Nakonec se i to povedlo a jsme Magorky s papírem. Promoce se dá samozřejmě také považovat za nezapomenutelnou, což dokazuje i fakt, že z ní nemám jednu jedinou použitelnou fotku (z oficiální části... poté i z té neoficiální). 

Jelikož jsem nechtěla/odmítala učit lidi o pár let mladší než jsem sama (co bych je taky mohla naučit, že?), nepokračovala jsem již dál v tom bláznivém kolotoči zvaném vysoká škola - na PhDr. Přišla tedy realita pracovního procesu, už žádná škola (jako ventil) už jen práce a práce... 

Někde v průběhu času jsem si udělala řidičák a na Václavák jsem vjela pouze jednou, takže asi dobrý. Jen to parkování, že. Někdy se to naučím, slibuji. Upřímně však říkám, že nevím kdy.... Taky mne česko-ukrajinská svatba odnaučila pít, což trvá už přes rok, kdy na otázky typu: "Kdy zase budeš pít?" odpovídám "nevím", ale za to svým kamarádům očichávám drahé rumy, jako prase, co hledá lanýže (asi pralinky). Přišlo pomatení mysli, navíc mi prý chyběla "ta škola", tak jsem se rozhodla, že "chci rozumět" tomu, co jíme a stala jsem se nutričním poradcem. Večer před zkouškou mne můj "parťák" vzal na 1600g žebírek, křidýlek, s beraními rohy, křenem, okurkami atd. abych se prý odreagovala. Při psaní závěrečné práce jsem zase spořádala více Hariba, než šestileté dítě za celý rok... takhle se to dělá. 

Už chápete proč jsem zvědavá na pokračování, na to, co se bude dít dál? Co vy a váš životní film? Zkuste si ho někdy přehrát...