Je dobré moc přemýšlet..?

Znáte to taky? Ty okamžiky, co vám změní život. Sekundy, minuty, hodiny, dny... jedno jak dlouho trvají. Hlavní je to, co nám dají. Něco v nás se zlomí. Určitá část našeho já už se "navždy" stane  jinou. Ne, nemusí to být vždy jen a magické setkání s "panem božským" či "ženou vašeho srdce", jako z romantického filmu. Nebo opačný případ - kopačky od naší lásky, díky kterým se navždy staneme zhrzenými.  To opravdu ne.  Může se jednat o cokoliv a vy to vlastně ani v tu chvíli nemusíte postřehnout.

Takových "zlomů" bych ze svého života vyštrachala plno a vy určitě také. Vtipné jak ta naše paměť funguje, že. Některé mohu považovat za krásné, jiné zase za smutné. Některé mne posílili, další pobavili. Všechny, ale něčemu přispěli. Čemu? Přeci tomu jaká jsem teď. Tomu, že mohu být bláznivá, když mi okolnosti dovolí i tomu, že jsem "slečna manažerka" v "mužském světě", když můj šéf zavelí aj. 

Musím přiznat, že na jeden z těchto okamžiků vzpomínám poslední dobou dost často. Protože upravil mé chápání ostatních lidí, jejich hodnot, postojů, přístupu apod. Co převratného se vlastně stalo? Jako každá správná historka začíná i tato u piva. Jak jinak, že..? Je tomu skoro deset let, co jsme s kamarádkou seděly na Žižkově v baru a vedly takové ty "holčičí řeči", které, ale nebyly jen o kabelkách, botách, laku na nehty aj. Tolik piv, bychom totiž  pouze s tímto tématem nejspíš nepřežily. Bavíme se dál a dál a najednou kámoška pronesla něco jako: "Víš Andy, nemůžeš předpokládat, že každý myslí racionálně jako ty..." V tu chvíli se to stalo, bylo to jak probuzení ledovou vodou. Jako elektrický šok, co mi projel celým tělem, i když jsem to v daný moment vůbec nechápala. Přesto její výrok u piva mnohé změnil. Ne, že bych si ihned přestala pokládat otázky typu: Jak tohle může někdo udělat? To snad nemyslí vážně?! Jak na tohle přišel/přišla? Proč jsou lidi takoví ***? Či jiné "skvělé věty", které nám čas od času létají hlavou nebo mne tedy aspoň létaly. Více jsem však počítala s "lidským faktorem nevypočitatelnosti" či chcete-li iracionality. Což mi dost pomohlo v mé práci. Bohužel jsem na to někdy zapomínala ve svém osobním životě... Taky to tak máte, že tyhle chytré věci dokážete mnohem lépe, skoro až na 100%, aplikovat ve svém zaměstnání, ale když máte být pouze sama za sebe, tak na to nějak "zapomínáte"? Jestli ano, díky. Nejsem sama a vy vlastně taky ne. 

Jelikož "opakování je matka moudrosti" (nebo se to aspoň tvrdí) a náš život nás bude tak dlouho kopat do ***, dokud se neprobereme. V posledním ročníku vysoké školy přišlo opětovné setkání s touto "pravdou". Jeden z nejoblíbenějších přednášejících, na českou-zahraniční politiku (i teď se musím usmívat, když si na jeho přednášky vzpomenu) pronesl: "Víte vaše "chyba" je, že rádi (a moc) racionálně přemýšlíte. Jenže většina národa to tak nemá. Oni se tím nechtějí moc "obtěžovat". Proto je nemůžete zcela pochopit." Bum! Zase facka. "Andreo vzpomeň si a začni se tím řídit, konečně..!" Jako by mi něco říkalo. (Tím nechci nikoho urazit či pohoršit, ale opravdu to poslední dobou v naší zemi vypadá, že lidé nechtějí přemýšlet... Slíbila jsem však, že politiku nechám stranou, tak končím:)

Co si o tom myslíte vy? Je to pravda? Vidíte to tak také? Jaký přístup se dá vlastně považovat za "ten správný"? Racionální uvažování či chcete-li přemýšlení nebo neobtěžování se tím? Kdo je na tom lépe? Dříve když jsem ještě pila kávu (a to po litrech), nemohla jsem dost často usnout. Můj mozek pracoval o sto šest. Nechtějte vědět, co mne napadalo, to vám vážně nepovím. Můj přítel mi vždycky říkal, že mám raději spát a nepřemýšlet nad hloupostmi. Že moc přemýšlím a tím mne napadají samé *** a pak pochybuji o našem vztahu a všem. No, řekněte, který chlap by to na začátku vztahu chtěl, že. Který by o to stál? Takovéhle "obtíže" :D Mne to však zkrátka nešlo. Do teď, i když už kávu nepiji, mám někdy večery, kdy mi hlavou létá snad trilion myšlenek. K zbláznění..! (Musím říci, že dost pomohlo, zakázat si myslet na práci a vůbec pracovat v posteli. Možná tomu nevěříte, ale znamenalo to velký krok pro (snad) bývalou workoholičku.) Mé myšlenky se však přenesly k televizi. Někdy, když koukám sama na film, se přistihnu, že se najednou něco opět "zapne" a mozek pracuje a pracuje. Kéž by odjel někdy na dovolenou. Kéž by se zkrátka na chvilku "vypnul". Máte to tak taky? Nebo mám volat rychlou pomoc a zamluvit si klidný pokojíček v Bohnicích, na neurčito? 

Moje kamarádka J. miluje svého přítele a on jí. Ale... ano, vždycky je tu nějaké to "ale", vždycky je tu nějaký zádrhel. Zkrátka mají své určité/neurčité problémy. Ona se chvíli trápí a chvíli je šťastná. Shakespeare by nejspíš napsal, že to je ta pravá láska, ale já vám nějak nevím. Neuplynulo už od té doby více jak 400 let, nemohlo by se to trochu změnit..? Když se tak naposledy trápila a chtěla to s ním probrat, on jí řekl, že problém je v tom, že "moc přemýšlí...".Že kdyby tolik nepřemýšlela a věnovala se jiným věcem, byli by v pohodě. Už zase! Chápete to? 

Opět je to "špatně"... anebo ne? Vždycky jsem myslela, že člověk se od zvířat liší hned v několika zásadních bodech - jeden z nich představuje právě náš mozek a schopnost jej využít v dalších interakcích s ostatními jedinci. Tak proč by mělo být najednou na škodu myslet? Proč bychom měli volit tu "snazší cestu"? Jedná se opravdu o "jednodušší řešení" situace, když nevyužíváme plně kapacity svého mozku? Nepřiděláváme si tím náhodou více problémů, kterým stejně budeme muset jednou čelit a řešit je? Neměli bychom si uvědomit, že stejně jako může sklenice vypadat z poloviny plná, můžeme jí také vidět jako z poloviny prázdnou a naopak?

Odpovědi na tyto otázky jsou na každém z nás. Každý si můžeme vybrat jít tou nebo tou cestou. Ale pozor ty "ukazatele" bývají někdy tak nenápadné, že je nemusíme ani postřehnout. Za sebe se "hodlám smířit" s tím, že (ráda) vyznávám Descartovo "myslím tedy jsem". A víte co? Nestydím se za to. Co vy?