Velký omyl, jménem "ten pravý"...

Když jsme byly malé holčičky, obouvaly jsme princeznovské střevíčky, oblékaly princeznovské šatičky (většinou z maminčiny skříně) a očekávaly příchod či snad příjezd svého prince na nádherném koni. Ne snad, že bychom ho v tu chvíli potřebovaly a chtěly, ale protože to tak bylo v pohádkách. A kdo by nechtěl žít v pohádce, že? Postupem času jsme nakonec odrostly střevíčkům i šatům, jen v ty pohádky stále nějak věříme a neustále čekáme na příchod "našeho prince". I když pardon, teď už mu neříkáme princ, ale "ten pravý". Ono nazývat ho princem, po těch všech "žábách", co jsme již v životě políbily, by bylo asi trochu úsměvné.

Proč, ale stále nepřichází? Vždyť pohádky vždycky končí "a žili spolu šťastně až do smrti". Jak máme žít šťastně, když nemáme jeho - svého "pana božského"? Jak se máme cítit jako princezny, když nám ten pocit nikdo nedá? Všechno je na nic, protože jsme nepotkaly toho "pravého". Opravdu milé dámy? Skutečně si myslíte, že naše problémy může vyřešit nějaký "princ"? Skutečně věříte, že sny, které jsme si načrtly v našich "princeznovských érách", kdy: plyšoví kamarádi ožívali, kopce představovaly ohromné hory, které nešly zdolat, svět dospěláků pro nás byl nepochopitelným a chodilo se spát "po o", mohou být do puntíku splněny?

Je pravda, že okolí nám to nijak neulehčuje. Když se podíváme kolem sebe, vidíme nespočet párů a zamilovaných "hrdliček", jak cvrlikají. Několik svatebních oznámení nám už také přišlo do schránek a na pár svatbách jsme si dokonce pobrečely. Naše kamarádky už porodily, čímž si splnily své sny o založení šťastné a spokojené rodinky. A my? Jen co se šrámy z rozchodů zahojí, hned je střídají další. Neustále hledáme toho pravého, on však ne a ne přijít. Jako by snad ztratil mapu a kompas, které by ho k nám měly přivést.

Při tom našem čekání, než je najde, se však přímo nabízí několik otázek: Jak můžeme potkat někoho, kdo bude na sto procent dokonalý a perfektně zapadat do našich tabulek? Vždyť dokonalost přeci neexistuje. Což znamená, že jí nelze dosáhnout. Podle čeho tedy vlastně tyto parametry nastavujeme? Čím se vůbec řídíme při hledání toho "pravého"? Vede nás láska, pragmatismus, tlak společnosti, tikot biologických hodin či něco jiného?

Nevím jak vy milé dámy, ale já na život v tabulkách nevěřím. Dle mého tabulky patří do Excelu a kanceláře, ne do života zvláště toho milostného. Možná se mýlím, ale nevěřím ani na "pana pravého". Ano, slyšíte dobře, nevěřím. Víte však, v co věřím? V sebe, ve svou sílu, osobnost a hodnotu, kterou mohu přinést do vztahu, až potkám "pana ucházejícího". Protože na toho také věřím. Kdo to je? To je on, muž, který není ze sta procent dokonalý, není ani ze sta procent dle mých snů či přání a o to je to lepší, protože může být reálným. Možná i lepším, než bych si ho sama vysnila. Jaký asi tak bude? To už je na každé z nás, protože to my si volíme, koho do svého života pustíme a koho ne. No, a také samozřejmě na něm.

Neříkám, že bychom měly snižovat své nároky, to v žádném případě. Jen bychom si měly uvědomit, že životní partner není projekt v práci, a tak nikdy nebude "splněn na sto procent". Navíc ruku na srdce, mé krásné dámy, která z nás je ve všem skvělá a úžasná? Vy ano? Já ne. Tak třeba neumím zeměpis, i když dělám v mezinárodním obchodě. Miluji svou zemi a přesto česká hymna je písnička, kterou nikdy nezazpívám jinak, než falešně. Strašně ráda řídím, ale parkovací místa podélně, nejsou zkrátka místa pro mne. Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Jsem zkrátka obyčejný člověk - tvor omylný a nedokonalý. To však neznamená, že bych se měla o to méně ráda ba naopak. Mám ráda své klady a přednosti, stejně jako své "malé chybičky" (nebojte na tom parkování zapracuji) protože mne činí jedinečnou. Tak proč bych měla chtít zcela dokonalého partnera? Chápete, co tím chci říct, ne?