Může se láska stát nepřítelem?

Valentýnské šílenství už pominulo. Obchodníci již spočítali tržby a uklidili výzdobu. Z ulic, obchodních center, kaváren i Pandory zmizely papírová srdce a jiné šílenosti. My už dávno dojedly čokolády a "pokochaly" se pohledy na dokonalé posty - na instagramu s názvy tipu "Be my Valentine", s "lehce" závistivým pohledem. Tohle všechno se zdálo "tak sladkým" a roztomilým, až mne to donutilo přemýšlet nad láskou. 

Jestliže je štěstí muška jenom zlatá, co je potom láska? Jak jí lze definovat, pochopit, vysvětlit a věřit? U štěstí vidíme, cítíme, slyšíme - zda ho máme či nikoliv. Ale u lásky? Když "máme štěstí", tak: vyhrajeme fotbalový zápas, v loterii nebo ve výběrovém řízení na nového dodavatele. Získáme novou práci. Při pádu z výšky se nám nerozbije zrcadlo po babičce a nepřinese 7 let smůly, jakožto opaku štěstí. Najdeme místo k zaparkování v centru města (pro mne nejlépe to, kde se neparkuje podélně - jelikož zkrátka nebyl čas na trénink :D). Ty krásné boty ve slevě mají v naší velikosti. Pouhých pět procent baterky v mobilu, nám vydrží než se dostaneme domů či do kanceláře. Naše dítě si o nás myslí, že jsme ti nejlepší na celém světě, jak dlouho to jen jde. Naše štěně nás poslouchá na slovo a povel "nesmíš" říkáme jen zřídka (kéž by :D). Vyhýbají se nám nemoci a katastrofy aj. Ano, když na nás "sedne štěstí" většinou to pocítíme obvykle my i naše okolí. Poznáme, však když nás navštíví láska? Stane se to tak jasným, že jsme si toho vědomi my i naši nejbližší? 

Jestli ano, tak jak? Existují určité záchytné body, abych si mohl/a říci, ano teď JSEM ZAMILOVÁN/A a není to jen nějaký klam? Znáte takové? Takové body, které by mi také mohli dát jasně najevo, že právě v tuto chvíli prožívá tu "pravou zamilovanost" můj bratr, syn, strýc, teta, dcera, kamarád či kamarádka? Něco, co by nám všem mohlo dát jistotu, že byla nalezena ta "pravá láska"? Co vlastně tou "pravou láskou", co všichni hledáme, myslíme? Shakespeare řekl, že pravá láska bolí. Honoré De Balzac zase, že cítit, milovat, trpět, obětovat se, bude vždycky obsahem života ženy. Znamená to, že tito dva pánové nám v rozmezí cca 200 let řekli nadčasovou "pravdu", že v případě zamilovanosti a "prožívání opravdové lásky" musí žena trpět? Jakou roli tedy zastává muž? Roli trýznitele? Omlouvám se, ale tomu se mi nějak nechce věřit. A je-li tomu tak, stojí opravdu tento stav (těla i) mysli , za to abychom jej tak zoufale hledali? Nebylo by nám lépe single? Ale když budeme single, na koho pak budeme nadávat, že? 

Nedávno jsem na téma lásky a vztahů vedla  rozhovor se svým dlouholetým kamarádem D. Co se týče otázky zamilovanosti jsme jako oheň a voda. On, "notorický zamilovávač", já spíše nevěří Tomáš" a pochybovač". Během posledních tří let mi už xkrát oznámil, že se zamiloval a že se chce ženit. Samozřejmě pokaždé s jinou holčinou. Už xkrát jsem slyšela větu "Andy já jí miluji." Neustále si plul na svých obláčcích lásky a stavěl vzdušné zámky o budoucnosti s tou krásnou, chytrou, úžasnou a nevím co všechno. Bohužel mu to však nikdy nevyšlo. Ta poslední slečna ho dovedla až na pokraj sil. 

Když jsme však spolu popíjeli drink naposled, neříkal již tyto věty. Nebyl zamilován, ani nikým okouzlen. Naopak, zcela obrátil. Říkal, že už nechce. Že nemá chuť a sílu lásku hledat a hlavně, že už na ní nevěří. A přes to všechno, je prý šťastný a spokojený, jak v práci tak ve svém soukromém životě. Co se stalo? Proč tak změnil názor? Donutila ho láska? Byla to "skutečná láska", když způsobila něco takového? Nevím. Ani on sám neví. Jak už to tak bývá, odpověď mu nejspíš přinese čas a sám život. ¨

Myslím si, že u mého milovaného D. mohou nastat dva "klasické případy": buď přijde opět nějaká kráska, které si získá jeho pozornost a také jeho city. Starý dobrý bláznivý, neustále zamilovaný kamarád se mi vrátí a opět mi bude povídat o své zamilovanosti a vyvolené. Svět se zkrátka vrátí "do normálu". Nebo je zde druhá možnost. Možnost, kterou nejlépe asi vystihuje věta, která mne napadla před hodně dlouhou dobou (omlouvám se za vulgarismy): "Chlapi jsou parchanti, protože ženy jsou sv*** a ženy jsou s***, protože chlapi jsou parchanti. Tak to je, bylo a bude." Asi jste pochopili, co tím myslím: láska se zkrátka stane nepřítelem mého drahého kamaráda. Ty jeho "osudové ženy" se mu skutečně stanou osudnými, i když asi jinak, než původně čekal. Jak? Změní jeho vnímání pocitů, citů, okolí i sama sebe. Stane se z něj zkrátka další "parchant do řady". Nebyla by to škoda? Ano, ale to se bohužel někdy stává. Někdy až tak moc "milujeme" nebo si to aspoň myslíme, až získáme největšího nepřítele. Otázkou však zůstává, zda se jím stane ta hledaná, ztracená, neopětovaná, zlomená, krutá aj. láska nebo my sami...? Odpověď na tuto otázku, však zůstává na každém z nás.