"Nikdy nebudu tak dobrý jako on."

Jen se zamysleme, rodiče, prarodiče, školky, školy a jiné instituce nás, od našich raných let, učili vážit si druhých. Projevovat jim patřičnou úctu a respekt. Jestliže si tedy dokážeme vážit druhých, proč si nedokážeme vážit sebe a svého života? Proč svůj život a naše menší či větší úspěchy shazujeme před úspěchem někoho jiného? Vždyť přeci moc dobře víme, že každý z nás je jiný a to znamená, že každý z nás si jde svou vlastní životní cestou, se svými pády i vzestupy. Své cíle si stanovíme dle vlastního nastavení aj. Nebo nevíme? Skutečně jsme zapomněli na to, že každý z nás představuje originál? Nebo-li jedinečnost se všemi svými plusy i mínusy. 

Co se stane, že ve chvíli, kdy před námi stojí někdo "velký" máme tendence cítit se " malými"?  Jak vůbec určujeme jeho "velikost"? Které parametry k tomu využíváme? Kam zmizí najednou naše veškerá sebedůvěra? Přijde mi, že se v tu chvíli dostaneme do režimu jakéhosi autopilota, který nás začne řídit dle prapodivného "základního nastavení". Jakoby veškeré naše uvědomění sama sebe, našeho života, toho co jsme "dokázali" a jaký jsme, najednou zmizelo a objevila se jediná "funkce" a to klasická lidská vlastnost porovnávání se s druhými.

Určitě nemusím moc dlouho vysvětlovat, o čem mluvím. Snad každý z nás to někdy zažil. Snad každý z nás se někdy cítil mizerně protože někdo jiný: dosahuje lepších výsledků, více se o něm mluví, více toho viděl, lépe vypadá, lépe vydělává, zná důležité lidi, má úspěch, má peníze, vlastní hezké věci, zastává důležitou a zajímavou funkci, je profík v tom či onom, byl na coveru Forbesu aj. Nebo jste to snad nikdy nezažili? Opravdu? Musím přiznat, že já ano. Jak říkám, jedná se o lidskou přirozenost, která dle mého názoru nezastupuje zrovna to nejlepší, co nám bylo do vínku dáno, ale hold to tak je. 

Vidím zde určitou analogii s výběrem mobilního telefonu či tabletu na e-shopu. Vybereme si více modelů. Zadáme porovnat mezi sebou a čekáme až se nám ukáže, který má lepší paměť, foťák, funkce aj. Musím se vás však zeptat: Jsme snad mobilní telefon, tablet, počítač či jiný kus zboží? Vždycky jsem žila v domnění, že ne, ale možná se mýlím... 

Pár týdnů zpátky sedím v neděli večer v Malostranské Besedě s dalšími super zajímavými lidmi, napříč různými obory, jako třeba: manažerka Bank of Ireland, workoholik z Googlu, manažerka IT firmy z Karlína, manažer cooworkingového centra v Praze, student VŠE - budoucí analytik/bankéř, student průmyslového designu v Brně, UX designer apod. Za sebou máme skoro 60hodinový "blázinec", kdy jsme makali jak šílenci na projektech, které by mne v pátek ani nenapadli. Všichni jsme ze sebe vydali maximum a podstatný kousek sebe. Všichni se smějeme, užíváme si večera, své společnosti navzájem a možná i trochu skutečnosti, že jsme zvládli dokončit tento "maraton" bez újmy na zdraví a to ať fyzickém či psychickém. Až na jednoho z nás. 

Ve výrazu v obličeji našeho nejmladšího člena H. vidím, že je smutný, zklamaný, zkrátka nespokojen. Po chvíli se dozvídám proč: "Víš tady u toho stolu sedí lidi, co už něco dokázali a kdo jsem já, co jsem dokázal? Nic." Jeho odpověď mne opravdu překvapí. Jsem v šoku z toho, co jsem právě slyšela. V životě bych si nemyslela, že zrovna on o sobě tak pochybuje a má takové problémy. Bavím se tedy s H. dál na toto téma a vysvětluji mu, že je mu pouhých 22 let, že dle mého názoru na to kolik mu je, má "slušně našlápnuto" do života. Připomínám mu, placenou stáž, u ne zrovna neznámé společnosti v USA, na kterou má odjet toto léto a jiné věci, které dle mého názoru činí jeho život dost zajímavým či chcete-li "úspěšným". On však jako by nic neposlouchal a vidí, jen ta "pozlátka" kolem sebe. To, čeho dosáhli lidé, kteří sedí u tohoto stolu. Úspěchy druhých ho na tolik zaslepili a ohromili, že nevidí ty své.

Kluk, který pronesl o víkendu několik opravdu dobrých "Pitch". Týpek, který má hlavu plnou nápadů i energii je uskutečnit si najednou nevěří. Myslí, že je "nic" a "nikdo". Ale zapomíná na jednu věc. Na kterou? Na tu na kterou zapomínáme dost často i my, ne jen H. - všichni jsme jedinečný, všichni jsme "někdo". Což znamená, že ani jeden z nás nemůže být "nikdo". 

Neříkám, že se úplně každý z nás dostane na cover Forbesu, bude vydělávat balíky peněz, mít krásné věci a jezdit na drahé dovolené apod. Jelikož to tak nebude a ani není třeba, aby se tak stalo. Ne každý z nás totiž takový život opravdu chce a ne každého tento způsob a styl naplňuje. I přes to nezapomínejme, že nikdo z nás není "nula" či snad "nikdo".

Nejsmutnější na tom je asi skutečnost, že za ten večer se "historie zopakovala". Bavím se s dalším studentem, který mi povídá o tom, že by se strašně rád naučil programovat, ale radši tak činit nebude, protože nikdy nemůže být tak dobrý, jako další "parťák na večer" P. - IT nadšenec a blázen, který neustále na něčem pracuje a střídá jeden hackathon za druhým (btw. jeho energie mne neskutečně baví). Opět nevěřím svým uším. Opět se musím ptát: "Hergot lidi, co je to s vámi?!". "Proč o sobě tak pochybujete?!" 

Ptám se ho tedy, z jakého důvodu vlastně chce být tak dobrý jako P. a proč má potřebu se vůbec a někomu vyrovnávat. Vysvětluji mu, že o tom přeci život není. (Ano, cítím se teď jak babička nebo aspoň matka, když toto píšu :D)  Nebo se snad pletu? Narodili jsme se, abychom plnili nějaké tabulky a parametry, jako zboží, které slouží k naší spotřebě či potřebě? Přišli jsme na tento svět, abychom se cítili méněcenně, když potkáme někoho, kdo umí "zazářit"? 

Věřte, že takových lidí potkáme ještě xy. Ale ruku na srdce, myslíte, že všichni jsou opravdu, tak skvělí, bezchybní a nedostižitelní, jak se nám někdy zdají? Opravdu věříte tomu, že se jedná o superhrdiny (nejlépe z jiné galaxie) mezi námi? Nebo, že před námi zkrátka stojí jen člověk (obyčejný smrtelník jako my), který něco dokázal, který si našel to své "místo na Slunci"- osoba, hodna obdivu, třeba i potlesku, ale určitě ne naší méněcennosti..?