Co chceme a kde leží náš "Řím"?

Vždy když se s někým bavím o tom, co vlastně chceme, vzpomenu si na jeden vtipný obrázek s textem: "Kdo jsme? Ženy! Co chceme? Nevíme! Kdy to chceme? Teď hned! 

Pánové se asi radují, že takto přiznávám "chybu" nás žen. Nejspíš vás zklamu, ale postupem času zjišťuji, že se nejedná pouze o "problém" ženského pokolení, ale záležitost nás všech (mužů i žen). Dost často se nám stává, že nevíme, co chceme a přesto se neustále za něčím honíme. Asi aby nikdo nevěděl právě to, že nevíme, co vlastně chceme a po čem toužíme. Chápete, jak to myslím, ne? Takový paradox dnešní doby. Nabízí se tedy otázka, zda vůbec může být tato "honička" za něčím, co by se dalo nazvat spíš "ničím", produktivní? Zda můžeme něčeho dosáhnout? A když dosáhneme, tak čeho vlastně?

Z logiky věci přeci víme, že abychom se přiblížili k bodu B, z bodu A, měli bychom nejdříve vědět, kde bod B leží či to aspoň tušit. Nebo snad ne? Můžeme jet opravdu "naslepo", bez mapy nebo navigace? Nebylo by jednodušší si nejprve určit cíl a až pak se za ním vydat? Nemusí se tak stát hned na začátku, ale přeci jen... Neušetřili bychom si nějaký ten čas, možná i spoustu času, kdybychom věděli kam kráčíme? Nějak vám nevím, ale kdykoliv jedeme s parťákem autem a on zarputile odmítá zapnout navigaci, že přeci "trefí i bez ní", nakonec stejně skončíme minimálně s mapou v ruce, abychom zvládli dojet na "místo určení"....  

Jistě někdy je hledání fajn. Nechat věci plynout a jen tak se unášet, může být také (někdy) dobrou volbou. Třeba na nafukovací matraci v bazénu (na moři to nezkoušejte, vím své), na kanoi či loďce, když fouká vítr, na tanečním parketě, když hraje oblíbená písnička apod. Určitě by se to však nemělo stát "mantrou" našeho života nebo myslíte, že ano? 

Neříkám, že bychom na všechno měli mít plány a grafy, jako v Básnících... Však víte, dovolená v Jugoslávii, první auto, dál a dál. Ale čas od času vědět, za čím jdu a co chci, mi také nepřijde zas až tak "scify". Možná mi to přijde dokonce i trochu "cool"... co říkáte?

Můžeme to tedy zkusit lehce "vyvážit"? Ostatně o to přeci ve Work Life Balance jde nebo se pletu? Můžeme zkusit způsob "take it easy"- bezstarostného hipstera zkombinovat s adekvátností špičkového manažera či analytika, aby si každý přišel na své..? Jak to uděláme? Zamysleme se nad tím: Kdo jsme? Kde jsme? Kde chceme být a kdy? Zamysleme se však pořádně, dle našeho vlastního přesvědčení a svědomí, ne někoho jiného. Nepodléhejme trendům, představám společnosti či našich blízkých. Dále přemýšlejme na tím, co nás baví a co naopak ne, v čem jsme dobrý a co raději nedělat atd. To by nám mohlo trochu pomoci najít "drive" a možná i cestu kterou se vydat, co myslíte? Navíc zjistíme, že neběžíme sprint, ale spíš maraton. Uvědomíme si, kdy můžeme užívat klidu a kdy naopak musíme přidat. Zkrátka, v jakém okamžiku je třeba zabrat a kdy se naopak můžeme nechat unášet a trochu zvolnit, na cestě, která je naším životem. 

Neb o cestách se sice říká, že "všechny vedou do Říma". Dobrý vědět, dokonce nás to třeba i lehce dostane do pohody, ale vlastně je nám to tak trochu k ničemu, když nevíme, zda do toho "Říma" chceme opravdu dojít a co pro nás "ten Řím" vlastně znamená. Chápete, co tím myslím, ne? Pro každého leží někde jinde, má jinou velikost, odlišnou podobu aj. abychom tedy nedošli do "Říma" někoho jiného (nejhorší, co se může stát), neměli bychom se skutečně zamyslet nad tím, kde najdeme ten náš, vzít do ruky mapu/ kompas či buzolu, jestli nám jí život nabízí a až pak se vydat na cestu?