Obávané pracovní pohovory

Už to slovo zní divně možná až hrozivě. Pohovor, pojďme si pohovořit. O čem? "Přeci o Vaší budoucnosti." Jako kdyby nám říkala každá pozvánka na pracovní pohovor. Přemýšlíme co na sebe. O čem mluvit a o čem raději nemluvit. Jak nejlépe zaujmout. Zda je naše CV dokonalé pro požadovanou pozici. Zjišťujeme co nejvíce informací o potencionálním zaměstnavateli. Snažíme se vymyslet odpovědi na ty nejzáludnější otázky, které může personalista položit. Hledáme trasu cesty apod. Děláme všechno možné abychom danou práci získali a přeci neděláme to nejdůležitější. Ptáte se co? Netěšíme se. Ano, slyšíte dobře - netěšíme se. Pravděpodobně vás nenapadá na co bychom se asi tak měli u pohovoru těšit. Co by pro nás mělo být "tím příjemným". Nejspíš protože se snažíte zoufale najít pouze nějaký malý fragment ve "veličině" zvané pracovní pohovor (PP). A to je právě ta chyba. Nehledejme jen určitou část. Těšme se na celý PP. Těšme se na to, co nám přinese. 

Ptáte se proč? Proč bychom měli "radostně očekávat" něco, co nás stresuje, vyvádí z míry, působí trému, pochybnosti o sobě samém i celém našem kariérním životě a mnoho dalšího (v této rovině převážně negativního)? Odpověď je jednoduchá - aby se tak již nedělo či se tak stávalo v menší míře. Jak toho dosáhneme? Jednoduše, své negativní či chcete-li záporné myšlení ohledně pracovního pohovoru převedeme do pozitivní roviny. V tuto chvíli vám to nejspíš zní asi jako přednáška z fyziky, co? Dobrá tedy. Tím, že se přestaneme PP "bát" a naopak z něj uděláme něco, co by nám případně mohlo působit "radost", stane se, že naše myšlenky ohledně pracovního pohovoru budou mít pozitivní/kladný charakter. Což způsobí, že "strašák" v podobě personalisty, usedající s námi ke stolu, s deskami s naším CV v rukách, pro náš již nebude představovat stvůru z hlubin zvané HR, ale pouze obyčejného smrtelníka jako jsme my, který nám dává možnost posunout se dál. 

Co dělat, když i přes tento "pozitivní přístup" (své možná vysněné) místo nezískáme? Překonat prvotní zklamání. Protože to se zkrátka stává.  "Life is life, nanana..." V tu chvíli jsme udělali maximum, které v daný čas šlo udělat. Těžké si to přiznat, ale je to tak. Navíc nikdo nemáme stroj času (nebo jsem ho aspoň neviděla na amazonu ani alibabě, takže jako by nebyl), tudíž nemůžeme vrátit čas a absolvovat schůzku jinak a "lépe". 

Berme tedy každý pohovor jako trénink. Co budeme trénovat? Přeci sebe. Svoji schopnost socializace a "okouzlení" dalších lidí. Svou schopnost prodat sebe i svá probdělá studia. Všechny ty pozice v našem CV, které možná přijdou paní personalistce jako pouhé body na papíře, ale my moc dobře víme kolik se za nimi skrývá přesčasů, přemáhání se, vzteku, piv/káv/čokolád/energetických nápojů/jídla z fast foodu aj. Jestli ne, tak bychom si to měli uvědomit. Měli bychom si uvědomit, že za něco stojíme a že se musíme umět prodat. Jsme ta nejdražší komodita, kterou máme. Navíc procentuální výše nezaměstnanosti v České republice a velikost pracovního trhu, podtržena rozvojem firem, nám hraje do karet. Ale zase pozor na přecenění sebe sama. Takových jedinců už běhá po světě přeci jenom dost a další nejsou třeba... 

Budeme tedy trénovat? Chcete? Fajn, povím vám jak na to. V první řadě, budeme chodit na další a další pohovory. Říká se, že člověk musí poznat neúspěch, aby dokázal poznat a vychutnat si úspěch, tak to zkusíme, ne? Navíc štěstí se přeci někdy musí "unavit" a sednout si na nás. Umí si prý sednout i na vola, tak proč ne na nás..? Každý další pohovor budeme brát jako školu. Školu sebe sama a našich možností. 

Co když se nám stále a stále nedaří? Nějak ne a ne místo získat. Trvá to už týdny dokonce i měsíce. Můžeme zapracovat také na našem projevu. Jistě každý jsme jedinečný/ skvělý/ neobyčejný a nevím co všechno. Někdy však bývá této "jedinečnosti" až moc a personalistu či potencionálního šéfa to může spíše odradit. Proto se zaměříme na naší prezentaci. Například můžeme vzít svůj mobilní telefon a nahrávat se při odpovídání na "hororové scénáře" otázek, které lze na pohovoru dostat. Musím však upozornit, že někdy může být velký šok slyšet svůj vlastní hlas. Vím o čem mluvím. Věřte mi. Nakonec to však přežijete, nebojte. Buďte tedy sami sobě koučem. Staňte se svým kritikem. Vždyť sebekritika je přeci velice důležitá. Nebo si to nemyslíte?  

Pro "fajnšmekry" se dá přejít na vyšší level - nahrávání videí a následné sledování svých gest, zda jsou přehnaná či nikoliv. Když jsme u gest, jaká gestikulace je dle vás ta správná? Vždycky jsem si myslela, že ta která je střídmá skoro až žádná. Což můj případ opravdu není. Předminulý rok jsem však byla na školení a tam mi bylo řečeno, že má gesta v osobním životě jsou mnohem lepší než ten "business theatre", co jsem se tam pokoušela hrát a který byl dle slov lektora nudný. Tak vám nějak nevím :D Ale poučila jsem se, do svých schůzek promítám trochu více sebe a méně teoretických pouček. Snad je to skutečně lepší. Protože tak to přeci v životě chodí, snažíme se stále být lepší a lepší. Nebo ne?